Na debatu byli pozvaní tři řečníci, kteří zastupovali odlišné zájmové sféry. Josephine Mylan, lektorka oboru Udržitelnost a inovace z Manchesterské univerzity, reprezentovala akademickou sféru bez přílišného vlastního zaujetí či aktivismu. Ten naopak představila Jana Půlpánová, zakladatelka vzdělávací agentury v oblasti environmentálních otázek pro dospělé ENVIROstyl, jejíž prezentace vycházela především z jejího vlastního přesvědčení a z činností, které dělá denně ona sama, nebo poskytuje jejich výuku klientům. Jedním z možných zájemců o lekce od Jany Půlpánové jsou i nadnárodní korporace a jejich lokální pobočky, malé firmy, ekologicky odpovědné start-upy či školy a univerzity. Jako zástupce velkých firem se debaty účastnil Roman Bojko, manažer udržitelnosti firmy IKEA pro Česko, Slovensko a Maďarsko. Ten nastínil, s jakými globálními výzvami se společnost jako je švédský gigant potýká a jak progresivní je právě tato firma v udržitelném rozvoji, ve kterém patřím k zodpovědnějším podnikům.
Univerzitní lektorka Josephine Mylan posluchače na začátku své prezentace uvedla do politiky udržitelné spotřeby, jejímž konceptem se začala zabývat OSN v polovině 90. let. Dále představila tři přístupy a předpoklady ke snížení dopadu společnosti na životní prostředí. První, reformistický, vychází převážně od velkých hráčů na trhu, kteří se snaží poskytnout zelené produkty, motivovat k jejich koupi a vytvořit je cenově dostupné. Pomocí kampaní a podnětů se snaží působit na mysli lidí a přimět je k nákupu ekologičtějších výrobků. Otázkou však zůstává, zda takový přístup není pokrytecký. Může se stát, že jde pouze o tlak společnosti na takovéto korporace, které své „zelené“ produkty vyrobí neekologicky a pouze prodávají udržitelné zboží, jehož výroba však udržitelnost postrádá. Druhý přístup, revoluční, nenalezneme v mezinárodních úmluvách a politických závazcích, ale naopak v akademické literatuře. Tento přístup volá po odstranění klasických struktur konzumu či kapitalismu a snaží se podnítit ke změně globální politiky, systému, přizpůsobit se novému udržitelnějšímu stylu života a lokálním zdrojům. Proti prvnímu přístupu je teda daleko teoretičtější. Poslední pohled, přenastavení, vychází od změny samotných spotřebitelů. Ti dle této teorie sami mění své denní návyky, sami produkují a kupují méně obalového materiálu – odpadu, jezdí hromadnou dopravou či elektromobily, využívají obnovitelné zdroje energie, obnovitelné zdroje pro vytápění, stravují se odpovědně a tak podobně. Jedná se o přístup, který se může zdát maličkostí, ale je snadno dostupný každému člověku.
Celá debata si kladla i několik základních otázek. Zda můžeme my, jako spotřebitelé, něco změnit, zda má udržitelný přístup korporací opravdu nějaký efekt, nebo zda potřebujeme větší akceschopnost vlád. Podle realistické Josephine Mylan nezměníme mnoho pouze jako samotní spotřebitelé. Je třeba spolupracovat v mnoha skupinách, vytvářet zájmové skupiny, o problematice životního prostředí se bavit a propojit sektory spotřebitelů, akademiků, firem i politiků. Důležitou roli mají podniky, které mohou mnoho změnit svým vlastním chováním, jelikož mají globální dopad, ale mimo vlastního chování jsou i určitou autoritou na trhu, díky které mohou motivovat i spotřebitele k zodpovědnějšímu nakupování. Nelze však jen změnit jejich výstupy, ale i přístup, zaměřit se na systém firmy jako takové a vytvořit udržitelný celý cyklus, který vede ke vzniku produktu. Vláda by si pak podle lektorky měla uvědomit svoji sílu a zodpovědně ji používat k motivaci pro nižší ekologickou zátěž občanů, měla by se podílet na vytváření platforem, kde by lidé mohli sdílet své zkušenosti a vzájemně se motivovat. Naznačila, že je nutné propojení vládního, korporačního i občanského sektoru.
Svůj příspěvek představila i absolventka oboru waste management, Jana Půlpánová. V roce 2012 založila vzdělávací agenturu ENVIROstyl, kde se zabývá koncepty zero waste, podporuje Platformu pro udržitelný rozvoj a etiku (např. kampaně Konec doby klecové, Bezmasé pondělí). Jednak poskytuje vzdělání pro firmy, které by se chtěly chovat odpovědněji vůči životnímu prostředí, dále i svým vlastním chováním motivuje jednotlivce. Ve své příspěvku tak mluvila jak k velkým hráčům, tak ke každému z posluchačů a snažila se odhalit aspekty, které je možné zlepšit pro udržitelnější spotřebu. Její postoje vychází především z teorie zero waste, tedy omezit nakupování, recyklovat věci a nacházet jim tak další využití, opravovat rozbité, vypůjčit nebo koupit si výrobky od známého. Ve své prezentaci zmínila také plastové znečištění a představila posluchačům alternativy například v podobě bambusu. Oproti předchozímu odbornému příspěvku vyzařoval z prezentace Jany Půlpánové optimismus, velká snaha něco jako jednotlivec měnit. Jak velká zůstává šance něco opravdu razantně změnit, zůstává otázkou. Optimistická a odvážná motta však zazněla i během tohoto příspěvku, a to: „buy less, live more“, „think global, act local“.
Posledním příspěvkem byla prezentace Romana Bojka, manažera udržitelné strategie firmy IKEA. Nejprve v krátkosti představil sebe a svoji motivaci k tomu přejít ze světa čistého businessu k více odpovědnému managementu. Byť pod hlavičkou IKEA, snaží se aplikovat strategie neziskových organizací pro udržitelný rozvoj do politiky velkých firem. IKEA jako nadnárodní podnik si v oblasti udržitelného fungování a odpovědnější produkce stojí vcelku obstojně. Roman Bojko představil dlouhodobou vizi firmy „vytvářet lepší každodenní život pro spoustu lidí“, stejně tak i hodnoty, na kterých si IKEA zakládá, jako například starost o lidi a planetu. Co se týče etické a udržitelné výroby, jmenoval manažer Bojko také kritéria, která musí produkt splňovat, aby bylo možné jej produkovat a následně prodávat. Na mysli se nám může objevit otázka, jak moc je samotná firma IKEA opravdu udržitelná, jak moc se snaží být ekologicky ohleduplná a do jaké míry jsou její hodnoty a závazky pouze otázkou marketingu. Je však pravdou, že IKEA patří k podnikům, které se kromě slov pouštějí i do samotných činů a mezi světovými korporacemi odvádí dobrou práci v oblasti udržitelné produkce. Například energii odebírá stoprocentně z obnovitelných zdrojů, třídí 98 % odpadu, část z něj pak opakovaně využije coby materiál pro další výrobu. Pokud by vás zajímala další čísla související s udržitelností firmy IKEA, můžete si z jejích webových stránek stáhnout report pro každou zemi, kde IKEA působí.
Na závěr debaty padlo několik otázek, které spustily diskuzi, během které se řečníci zamýšleli nad možnými řešeními globální změny, nad motivací pro běžného spotřebitele nebo nad konkrétními problémy, které se s neudržitelným působením člověka nabalují.
